II. Legenda o havranovi – část. 1.

Vzbudila jsem se na Hongiho budíček. Olizování jakékoliv vyčnívající části těla byl jeho způsob zdělení, že vylihávání bylo dost. Ještě v teple spacáku jsem otevřela zip stanu a rukou si stínila oči před vycházejícím sluncem. Všechno bylo pod bílou peřinou třpytivého sněhu. Vzdychla jsem a od pusy mi unikl obláček páry. Hongi ho pozoroval a pak mi vlepil dalšího blemcáka na tvář.

„No jo, už jdu,“ mrmlám.
Z polovice zachumlaná do spacáku jsem se snažila navléct si oblečení. Hongi natěšený, že je psina od rána, mi na střídačku kradl teplé podvlíkačky a termo tričko.

„Nech toho, psisko jedno šedivé!“ Čím víc jsem křičela, tím větší bžundu ze mně Hongi měl.

Povedlo se mu vtrhnout mi podvlíkačky a začal s nimi utíkat skrz neposkvrněnou louku.

„Ne, neeee!!! Ty prevíte! To je moje jediné teplé prádlo. Ty máš kožich, ale co já?!“

Hongi zastal a začal štěkat.

„Vy lidi jste tak nedokonalí! Ani pořádný kožich vám nenarostl.“

„Jak komu“, mrmlám si pro sebe a koukám na neoholené nohy, kde se mi postavili zimou všechny nedokonalé chlupy. Pak zvednu hlavu a zase na něj řvu: „Přines! Tady! Přines!“

„To určitě! Pojď si pro ně,“ štěká na mně a ví, že mně tím přivádí do šílenství.

„Dej to sem, je mi zima!“

„Tak se proběhni, ne? Taky se zahřeješ,“ šklebí se na mně, hopsá v sněhu a v tlamě za sebou vláčí moje podvlíkačky.

Natáhla jsem rychle vrchní kalhoty, hodila na sebe péřovou bundu, nazula vysoké boty a rozeběhla se za psem.

Tak co myslíte, jak to dopadlo?

Já zadýchaná po běhu přes celou louku držím jednu nohavici a pes s šibalským pohledem tu druhou.

„Pusť to!“ vrčím na něj.

„Ty to pusť!“ vrčí on na mně.

„Puuuusť,“ nevzdávám to a tahám.

„Nepustíííííím“, kouká se mi Hongi vyzývavě do očí.

Křup.

„Aáááááá“, pištím zhrozením. Gatě rupli. Hongi pustil svoji polovinu. Podle tónu mého zoufalého hlasu zjistil, že to svým posledním škubnutím přehnal. Koukám na tu velkou díru. Hongi sklopí uši a začne mávat ocasem. To dělá vždy, když ví, že je průšvih.

„Pse! Teď mi umrzne zadek!“

„Neumrzne, já tě budu zahřívat. A taky zabezpečím, aby si se hýbala.“

Vrátili jsme se do stanu a já trochu smutná nad ztrátou kalhot dala vařit vodu na jáhlovou kaši.

Hongi už zklidněný ranní honičkou a průšvihem, který způsobil, si pokorně sedl vedle mě a smutně koukal na misku granulí.

„Co se ti nelíbí, kožichu?“

„Zase granule? To jsem měl i včera… a předevčírem a … “

„Ano, zase granule. Já jím taky každé ráno kaši a nemrmlám. Tak nemrmlej ani ty.“

Vezme jednu kuličku do tlamy a záhy ji vyplivne přede mne.

„Ta je pro tebe“, smutně řekne.

„Díky, kámo. Taky ti nechám lžíci kaše,“ strkám mu před čumák neslazenou kaši jáhel. Odvrátí zkřivený čumák.

„Ne, díky“, řekne otráveně a já se začnu smát.

„Někdy nám nejsou zdravé věci na začátku po chuti. Ale dá se na to zvyknout. Hele…!“ Strčím si lžičku kaše do pusy, zavřu oči a vydám blažený povzdech. „Mmmmm, to je tááák dobrýýý. Ta kaše je tak jemná, vláčná, sladká a zdravá. Nemůžu si nic lepšího dnes dát, než tady tu kaši.“

Hongi na mne chvíli kouká, pak koukne do ešusu a trochu si lízne.

„Vždyť to vůbec není sladký!“

„No, já ji nesladím. Není to zdravý. Mám v tom ale sušená jablíčka, ty sladké jsou.“

„Jabka já nerad.“

„Koukej sežrat ty zdravé granule, co jsem ti vybrala a jdeme dál. Máme dnes zajímavý cíl.“

„Jaký?“, ptá se nedočkavě psisko mé.

„Uvidíš. Překvápko. Ale potřebuješ sílu na dlouhou cestu, tak šup tam s těma granulema.“

Hongi si dá říct a nasouká do sebe ranní dávku. Zatím co balím věci do batohu a skládám stan, leží na své dece a tráví snídani.

Nasazuji zrovna batoh, když nám nad hlavami zaskřehotá havran. Udělá pár koleček a pak letí dál ponad les, do kterého vede z louky pěšinka vyšlapaná od srnek.

„Jdeme,“ řeknu rázně a vykročím směrem odlétajícího havrana. Hongi cupitá poslušně za mnou. Noříme se hlouběji a hlouběji do lesa. Občas překročíme spadlý strom, občas přeskočíme zmrzlý potůček. Když si nejsem jista, kudy jít, zastanu, zvednu hlavu a poslouchám. Najednou zaslechnu jedno zakrákání a zase ho uvidím. Sedí na vrcholku vysoké jedle a kouká našim směrem. Mávne skoro nehlučně černými křídly a je zase pryč. Na chvilku mám daný směr.

„Zuzi?“, přeruší ticho Hongi.

„Ano, Hongi?“

„My sledujeme toho černého ptáka?“

„Tak nějak. On nás vede.“

„Cože? Nás vede nějaký bláznivý pták? Proč nás nevedu já jako potomek vlka?“

„Jak by jsi nás mohl vést, když nevíš, kam jdeme. A ten pták není bláznivý. Je to havran.“

„Havran, nehavran… copak on ví, kam my jdeme?“

„On to ví v tuto chvíli líp než já nebo ty. Vede nás do země zaslíbené.“

„Do jaké země? Co to znamená zaslíbená? A kde to je? A co tam budeme dělat? A budou tam mít něco dobrého k jídlu?“, chrlí Hongi jednu otázku za druhou.

Začnu se smát. „Neboj, určitě tam dostaneš najíst. Nesu ti přece tvoje granule.“ Hongi si povzdychne. „Tak kvůli tomu věru takovou štreku ani nemusím jít.“

„Už zase mrmláš. Pojď, nebo ho ztratíme. Budu ti tu legendu vyprávět za chodu.“

„Legendy já rád.“ Zvedne zadek z důlku, který ve sněhu vyseděl. „Tak povídej, jsem ti v patách.“

„Bylo jedno veeeelmi vzdálené království. Leželo až za nejvyššími horami světa. To království se jmenovalo Bhót. V tom království byl klášter a v klášteře žili mniši. Ti mniši se starali o svoje zahrádky a zvířata a také se denně modlili a meditovali.“

„Co to znamená, modlit se a meditovat?“

„Meditace, to je takový stav uvnitř sebe, ve kterém je klid, i když je venku bouře.“

„Je to jako když na Silvestra bouchají rachejtle, já se klepu strachy a ty mi koukáš do očí a říkáš hlubokým hlasem „klííííííd“ a já se pomalu uklidňuji, přestávám se klepat a vím, že je všechno v pořádku?“

„Hahaha, tak nějak.“

„A ta modlitba? Co to je?“

„To ti spousta lidí vysvětlí různě. Nejčastěji, že je to prosba.“

„A o co prosí ti, co se modlí?“

„To je také různé. Lidé ti řeknou, že se například modlí, aby byli zdraví, nebo aby jejich blízcí šťastně docestovali, modlí se také za déšť, když je sucho.“

„A za co se modlili ti mniši v tom klášteře?“

„Ti se modlili za štěstí všech cítících bytostí.“

„Takže i zvířat?“

„Ano, i zvířat.“

„A ty taky medituješ?“

„Pokouším se. Najít stav klidu, je pro mnohé těžké. Já nacházím klid v pohybu. Takže vlastně medituji, když jsem na procházce, když běhám, když lezu po horách, nebo plavu, nebo tančím. V tom pohybu nacházím klid. Vypínám mysl a nechám se unášet pocitem uvnitř sebe. Možná to není ta pravá meditace, jako ji popisují jogíny, ale já to tak cítím.

„A jak se modlíš?“

„Modlitbu chápu jako pocit. Pocit, že ať si přeji cokoli, ať se stane cokoli, je o mně postaráno.“

„Hmmm, o mně je postaráno a ani se nemodlím.“ Zamyslí se Hongi a zastaví. „Já jen prostě jsem, ani nad tím nepřemýšlím.“

„A to je přesně ono!“

„Ty jooo, asi jsem byl v minulém životě mnich.“

„Oni to umějí všechna zvířata – jen prostě být.“

„A jak to bylo dál s tím královstvím Bhót?“

Rozhlédnu se zase po obloze prosvítající skrz koruny stromů. Nic. Nevidím ho. Havran mi zmizel. Tak si sednu na batoh a povídám dál.

„Mezi těmi mnichy žil i muž jménem Ngawang Namgyal. Jedné noci měl sen. Zjevil se mu obrovský hrozivý černý tvor se třema očima a vyceněnýma zubama. Jmenoval se příznačně Velký Černý.“

„Já se začínám bát, když tě tak poslouchám a koukám kolem sebe, že jsme v lese sami…“

„Neboj se. Někdy je strach větší, než skutečnost. Ani Ngawang se nebál, protože poznal, že tento hrozivě vypadající přízrak je vlastně ochránce, jenom má strašlivou podobu. Ale kdo se nebojí dívat do očí strachu, tak ochránce za hrozivou maskou rozpozná a bude ho následovat. A tak se ani Ngawang nelekl a poslouchal, co mu přízrak ve snu říká.

„Já, Velký Černý, také zvaný Mahákala, jsem vyslechl tvoje modlitby a povedu tě do země zaslíbené. Následuj mne.“ V tom se Ngawang celý zpocený vzbudil na klášterním lože a koukal kolem sebe. Oblékl se a vyšel ven do mrazivého rána. Rozhlédl se po nádherném kraji kolem kláštera, který byl roky jeho domovem. Uslyšel zakrákání. Ohlédl se a na špičce stromu uviděl havrana. Ten mávl křídly, vzlétl, třikrát zakroužil nad hlavou Ngawanga a zamířil na jih. Ngawang pochopil, že Velký Černý, ten přízrak z jeho sna, vzal na sebe podobu havrana a vydal se ho tedy následovat. A tak šel a šel, sněhem, pouští, loukami i přes řeky až došel do krajiny vysokých hor a léčivých bylin. Tu krajinu volali prostě Bhota anta – co znamená Konec krajiny Bhót. Dnes tu krajinu známe jako Bhútán.“

Hongi se rozhlídnul po vrcholcích stromů.

„Já teď ale toho našeho podařeného průvodce nikde nevidím. Vykašlal se na nás, odletěl si někam do země zaslíbené a nás tady nechal ztracených uprostřed lesa. Na pospas vlkům a medvědům.“ stísněním kňučel šedivý kožich.

„Dost, ty malý strachu. Někdy je prostě potřeba se zastavit, počkat a důvěřovat, že se řešení objeví. A vlci ani medvědi tady nejsou. O těch ti budu vyprávět někdy jindy.“ Vyndala jsem z batohu kousek sušeného masa pro Hongiho a banánovo-datlovou tyčinku pro sebe.

Bručoun se uklidnil, lehl si mi k nohám a začal spokojeně žvýkat svoji dobrůtku. Když se na závěr po svačině labužnícky olizoval, zapíchl oči kamsi do lesa. Vyskočil na všechny čtyři.

„Hele! Náš kámoš.“

Chvíli jsem přejížděla pohledem tichý les, až jsem ho uviděla v dálce na větvi jednoho smrku. Havran. Jakmile spatřil, že jsme si ho všimli, vznesl se nad vrcholky stromů a letěl novým směrem.

„Vidíš, říkala jsem ti, že někdy je lepší zastavit, nabrat sil a počkat, až se cesta sama ukáže.“

„Jo! To byla dobrá pauzička.“ Rozeběhl se směrem letu havrana. „Poběž, ať ho zase neztratíme!“

„Tak to bohužel s tím velkým batohem nepůjde. Ale ty klidně běž, půjdu ve tvých stopách, když mi zmizíš z dohledu.“

Hongi tedy běžel. Občas zastal, aby uviděl nebo zaslechl našeho letícího průvodce a zároveň, aby mne zkontroloval, jestli jdu pořád za ním. Když mne neviděl, vrátil se pár metrů zpátky a vztyčil hlavu a ocas. Kývla jsem na něj, že jdu a jsem v pořádku. Pak zase běžel dál.

Nevím, jak dlouho jsme tak šli, ale už se mi zdál batoh i nohy nějaké těžké. Zakopla jsem o kořen stromu schovaný pod sněhem a žuchla na zem. Havran nikde, pes nikde. Chvíli jsem tam ležela, rozplácnutá na zemi, bolelo mne naražené koleno a sníh mne studil na tváři. Začala jsem se pomalu zvedat, když ke mne doběhla blemcající jednotka první pomoci. Dokonale mi očistila jazykem tvář, pak udělala krok vzad a štěkla: „Vypadá, že ti nic není, tak se přestaň tady válet. Musím ti něco ukázat.“

„Počkej chvíli, bolí mně koleno.“

„Můžeš vstát?“

„To asi jo,“ pokouším se i s batohem zatížit nohu, ale podlomí se mi bolestí. „Tak asi ne.“

„Tak počkej tady,“ rozhlídl se a zase odběhl.

„Vtipe, kam bych tak šla.“, mrmlám si teď já a třu si naražené koleno.

„Na. Tady máš“, vyplivne Hongi z tlamy dlouhou palici. „Já tě neunesu tak, jako ty mně, když jsem se zranil, ale viděl jsem lidi, že to mají v ruce, když kulhají.“

„Díky, zachránce můj.“ Opřu se o palici a vstanu. „Tak co si mi to chtěl ukázat?“

„Pojď. Tudy. To budeš zírat!“

Pomalu následuji krok za krokem psa, který mi vybírá nejschůdnější cestu. Les po čase začíná řídnout. Nahradí ho nižší kosodřevina a keříky borůvek. Před námi je strmý kopec. Zadýchávám se, ale pokračuji dál. Měkké jehličí pod nohama vystřídali skály. Hongi popoběhl a vyskákal na balvany těsně zaklíněné do sebe. Ze shora na mně začal s vyplazeným jazykem štěkat.

„Pojď, už jsme skoro tam“, a zmizel za horizontem.

Jak se tak drápu na skály, hlasitě u toho funím. Hlavně si pořád čumím pod nohy, abych se zas nenatáhla. Vyhoupnu se na poslední stupínek a ….

Hongi stojí v záři odpoledního slunce na placaté skále pod osamělou borovicí, která vyrůstá ze škvíry mezi skálami a kouká do dálky. Kam oko dohlédne, se krajina vlní bílými kopci vystupujícími z mraků ležících v údolích.

„To je nádhera, že?“ otočí se na mne Hongi. Na jasném nebi zakráká havran a zakrouží nám třikrát nad hlavou.

„To je země zaslíbená,“ mrknu na Hongiho.

K jednomu zakrákání se přidá další a další. Zastíním si oči před sluncem a koukám po nebi. Jsou tři. Tři havrani. Rodina. Tady ve skalách je jejich domov.

Shodím batoh, vyberu deku a posadím se k Hongimu na kraj útesu. Koukám do kraje, sluníčko mi hřeje tvář a já se usmívám.