III. Legenda o havranovi – část 2.

„Teď!… Teď medituješ! Poznám to z tvého výrazu tváře. Je taková… jiná… klidná.“

Podrbu moje vnímavé psisko na hlavě. „Ano, to je ono.“ Zahledí se taky do dálky a pak se zase ptá dál:
„Zuzi, jak to, že jsme nad mraky? My už jsme v nebi?“

„Skoro,“ směji se. „Cítit se jako v nebi, můžeš i teď. To je také pocit v meditaci. Ale nad mraky jsme proto, že je inverze.“

„Co to je inverze?“

„To je taková hříčka přírody, kdy teplota vzduchu je tady nahoře od sluníčka vyšší, než tam dole v údolí. A tak se dole vytvoří oblaka, která nestoupají a udělají takovou pokličku.“

„Hmmm.“

„Zuzi, a jak to bylo dál s Ngawangem v zemi zaslíbené? Kam ho vedl dál havran?“ Vyzvídá můj neunavitelný pes.

„Havran ho vedl až na západ rozhádané země, kde každý s každým zápasil o moc. Ngawang byl ale chytrý, šikovný, nebojácný a …..“

„Celý já!“ vykřikne Hongi a už se promenáduje se zdviženou hlavou a ocasem po kraji útesu. Vyprsknu smíchy. Hongi si po chvilce slávy opět sedne a šťouchne do mě, ať pokračuji.

„Tak se moudrému a statečnému Ngawangovi povedlo rozhádané strany smířit. Někdy po dobrým, někdy i po zlým. Jak s tebou. Někdy za piškot, někdy za pochvalu a někdy musím řvát, nebo tě vykrákat za kůži.“ kouknu bokem na psa, co on na to.

„Ts. Mám přece taky svůj názor, ne.“

„Bezpochyby. Ty si jednoznačně pes s vlastním názorem na všechno.“

„No no. Radši pokračuj, než se urazím,“ vyplázne na mne jazyk.

„Drzáku jeden. Takových drzých jako ty, tam bylo taky hodně. Ale Ngawang rozhádanou zemi sjednotil a stal se takovým praotcem všech Bhútánců.“
„A havran?“
„Havran se stal jejich ochráncem a vtěleným božstvím. A jako symbol ho umístili i na královskou korunu.“

„Takže král Bhutánu je havraní král?“

„On je vlastně dračí král.“

„Dračí král… Havran na koruně… Tak teď v tom mám guláš,“ zvedne Hongi obočí. „Ten král vládne drakům?“

„Ne. On vládne zemi hřmícího draka.“

„Pomóoooc, stratil jsem se v tom. Já jsem myslel, že ten král vládne Bhútánu.“

„Tak to vezmeme od konce,“ pohladím Hongiho, který se ke mně přitiskl na dece. Sluníčko se začíná sklánět k horizontu a zbarvovat oblaka do zlaté a růžové. Přehodím přes nás spacák, aby nám nebylo u vyprávění chladno a nadechnu se.

„Bhútán se nazývá také Zemí Hřmícího draka.“

„Tam žijí draci? Já myslel, že ti žijí jenom v pohádkách.“

„Na každé pohádce je něco pravdy,“ mrknu na Hongiho. „On ten náš Ngawang byl totiž mnich, který patřil k linii jménem Dračí sekta.“

„Sekta? To zní nějak nebezpečně.“

„Hahaha. Sekta znamená vlastně menší skupina v rámci nějaké větší skupiny.“

„Jakože sekta australských honáckých psů v rámci skupiny všech psů?“, otočí se na mně Hongi.

„Tak nějak. Dračí sekta je skupina v rámci velké skupiny buddhistů.“ Hongi na mne vytřeští oči.

„O těch ti řeknu jindy, aby toho nebylo moc pro tvoji hlavičku.“ Podrbu ho mezi ušima. „Takže mniši a lidi, kterým se líbilo učení a zvyky Dračí sekty, se k ní přidali. A po nějakém čase byla země plná lidí, kteří si říkali Dračí lidi. Jak šel čas, uznali, že by se jim hodil nějaký král, který by byl moudrý a statečný a chránil je a zastupoval je, když do jejich krajiny zavítá nějaký jiný panovník. No a tak si zvolili svého prvního krále a na hlavu mu položili korunu s ochranným symbolem.“

„A to byl havran!“, vyskočil Hongi zpod deky a začal hopsat kolem mě.

„Ano.“

„Zuzi, toto místo je vlastně naše Dračí země. Dovedl nás sem ten havran.“

„Ano. Toto místo se jmenuje Dračí vrch,“ usměji se šibalsky.

„Nekecej!“ vyštěkne Hongi. „Hustý!“ Kouká s vykulenýma očima střídavě na mne, do kraje a dolu do propasti s popadanými obrovskými kameny.

„A proč se jmenuje Dračí? Tady byla taky nějaká sekta?“

„Ne, sekta ne. Tady žil podle pověsti drak. Ale koukej, slunce už zapadlo a my si musíme najít místo na spaní. Dopovím ti to zítra.“

„Ach jo. Já jsem ale tak zvědavý! Já to asi nevydržím.“

„Ty si tak unavený z toho pochodu a vyptávání se, že usneš, jen co ti ve stanu ustelu. Aspoň se budeš těšit zase na to, co přinese zítřek.“

Opatrně jsme zlezli skály a v lese si našli pěkný rovný plácek. Když jsme odhrnuli sníh, byla pod ním slehlá měkká tráva. Postavila jsem stan a zažehla plamínek pod vařičem.

„Co máme k večeři?“ čmuchá Hongi kolem.

„Já bramborovou kaši z pytlíku a ty granule.“

Hongi si odfrkne a sklesle kouká, jak mu do misky sypu granule.

„Neboj, jednou navařím i tobě. Jednou, bude líp.“

„Nevím, co to znamená „jednou“. Mne je dobře i teď. Je mi dobře, protože jsem s tebou. A tobě není dobře?“

„Mně je nejlíp, jak mi jen teď může být,“ máznu mu na čumák trochu kaše. Hongi ji slízne a radostně na mne vyplázne jazyk.

„A teď do hajan,“ zavelím.

„A pohádku o Dračím vrchu na dobrou noc?“ zkusí to na mně ještě jednou.

„Pohádek na dnes bylo dost, nemyslíš?“ Ale než se dočkám odpovědi, už se Hongi zachumlává do deky, pokládá hlavu na moje nohy a zavírá oči. O pár minut už tiše pochrupuje.

„Dobrou noc, modrý pse, “ tiše špitnu do tmy.

Hongi otevře jedno oko a taky tiše odpoví: „Dobrou noc, Zuzko, děvče s příběhy.“