I. Kdo je Hongi, kde se vzal a proč je modrý?

„Zuzi, vyprávěj mi, jak si si mě přivezla domů.“

„Už zase? Vždyť si to už slyšel tolikrát.“ Hodil na mně psí voči a ja roztála jak sníh v ešusu, pod kterým jsem zažehla plamínek, abych si uvařila polévku.

„No dobře. Tak si tady ke mně lehni, ty kožichu plyšovej.“ Pozvala jsem ho do spacáku.

„Bylo jaro. Narodil si se s pěti sourozenci celý bílý s černou hlavou. Na temeni si v té černé barvě měl velký bílý flek ve tvaru kontinentu Austrálie.“
„Juuuu, země, odkud jsou moji předci,“ vyvalil se na záda a nohy vystrčil do vzduchu, jakoby napodoboval protinožce.

„Ano, ano. Australský honácky pes, potomek dinga. Dala jsem ti jméno Hongi.“

„Proč Hongi? Proč Hongi? Nevynechej to, proč zrovna Hongi!“ střídavě se na mně tlemil a strkal hlavu rozverností do spacáku a ven.

„Hongi je v maorštině, v jazyku původních obyvatel Nového Zélandu, pozdrav. Ti, co se vítají, se dvakrát vzájemně dotknou svými nosy a vymění si dech. Dech života. Tvůj dech je můj dech a můj dech je tvůj dech.“

Hongi přiblížil ke mně svůj studený mokrý čumák a dotkl se něžně mého.

„Přesně tak“, pohladila jsem ho po jemné srsti na hlavě, kde už znak Austrálie věkem a změnou barvy deformoval.

„Ale proč už nejsem bílý, jako když jsem se narodil?“

„Protože časem se vy australáci vybarvíte. Ty si se taky pěkně vybarvil, potvoro.“

„Zuziiiii,“ strčil si hlavu pod moji paži, jakoby se styděl.

„Jaký jsem teď? Jaký? Jaký?“, začal hopsat po spacáku jako kozel.

„Bláznivý stále jako štěně,“ smála jsem se.

„Já myslím barvu“, přestal hopsat a zaujal nehnutě výstavní postoj.

„Modrý. Jsi modrý.“

„Jooooo, já jsem modrej!!! Modrý pes, to je bomba! Tak ještě tú historku s malým klučinou a jeho mamkou.“

„Byly jsme tak na procházce a ty si mašíroval přede mnou. Oproti nám šla mamka s malým chlapečkem. Ten chlapeček, když tě viděl, začal na mamku volat: „Mami, mami, podívej, modrý pes!“ Maminka na to povídá: „Ale Jurášku, ten pejsek přeci není modrý.“ A já ji na to odpovídám: „Ale ano, je modrý. Toto zbarvení se u australáků jmenuje modré. Děti často vidí a vědí věci, které my dospělí už nevidíme. Oslepli jsme realitou, kterou nám někdo nakukal.“

„Jo, děti jsou v tomto prima, ale já jsem z nich stejně nějak nervózní a nemám rád, když po mně hamstají.“

„Já vím, jsi takový bručoun,“ koukla jsem na něj koutkem oka káravě. Odvrátil uraženě hlavu.

„Ale já tě chápu. Často na tebe vylítnou s helekáním a pískotem, že já sama se polekám toho pronikavého zvuku a rychlých pohybů, které padají hlava-nehlava.“

„Já se bojím, že mi vypíchnou voko, nebo potahaj uši a vůbec… nejsem plyšák,“ odpovídal ještě stále uraženě.

„Ano, mně by se taky nelíbilo, kdyby se na mně na ulici vyřítil někdo cizí a začal mne hladit jenom proto, že se mu líbí moje vlasy. Jsme hold introverti.“

„Co to je introvert?“

„To je taková bytost, která se cítí ve svém vnitřním světě lépe, než v tom vnějším.“

„Jo, jo, mám rád svůj klid ve svém pelíšku, kde vím, že je bezpečno a nikdo mne neotravuje.“ Zalezl si celý do spacáku a zavřel oči.

„Ale to je můj pelíšek, potvoro!“ kroutila jsem pobaveně hlavou nad jeho mazaností a zalévala vroucí vodou instantní nudle.

Ze spacáku se vynořil černý čumák a kroutil se všemi směry, jak nasával vůni. Za čumákem lezlo pomalu jedno oko, pak druhé. Koukali na mně tak, jak to jenom psí oči umí, když žebrají.

„Hongi!“, řekla jsem káravě. Uhnul pohledem, sklonil hlavu.

„Já vím, že se to nemá dělat, ale nemůžu si pomoct. To tak krásně voní.“

„Ale není to pro tebe dobrý. Spousta soli, konzervantů… Koneckonců, ono to není dobré ani pro mě.“

„Tak proč to jíš?“

„Protože je to výjimečná situace. Sbalili jsme narychlo a nalehko. Nebyl čas vařit ani nosit sebou těžké věci. Příště to líp naplánuji.“

„Ne, mně se tento spontánní nápad velice líbí“, vyběhl ze stanu a válel se v čerstvě napadaném sněhu. Hlavou vytíral palouček, plácnul sebou na bok a nohami se odrážel tak, že se pomalu sunul dolu kopečkem. Bobování po pejskovsky. Svou neřízenou radostí mne nakazil a než trochu vystydla vroucí polívka, přidala jsem se k němu. Váleli jsme se spolu na sněhu a Hongi pak skákal okolo mně jako liška, když loví myš a vesele u toho štěkal.

„Jo, jo, joooo, to se mi líbí, když blbneš jako pes.“

„A mně se líbí, že mi ukazuješ, jak na to.“

Celí zasněžení prašanem jsme kráčeli k stanu. Nasypala jsem Honginu granule do přenosné látkové misky. Já jsem vzala svoji univerzální nožíko-vidličko-lžyčku a dala se do nudlové polévky.

Když jsme oba dojedli, sedli jsme si vedle sebe a já nás přikryla spacákem. Ze stanu jsme koukali na louku obehnanou lesem. Nebe bylo bez mráčku, plné hvězd a měsíc byl v úplňku. Vše bylo nasvíceno jeho modrým světlem. Od pusy mi stoupala pára, když jsem si povzdechla.

„Co to byl za povzdech?“ ptalo se zvíře mé.

„Je to někdy prostě těžké.“

„Co je těžké? Uvařit polévku?“

„Ne“, usmála jsem se.

„Postavit stan?“

„Ani to ne“, kroutila jsem hlavou.

„Odolat mým očím?“

„Jo, to bezpochyby“, to už jsem se hlasitě smála.

„A co je ještě těžké?“, skoušel dál vyzvídat.

„Těžké je pro nás lidi žít s lehkostí s jakou žiješ ty.“ cinkla jsem mu něžně do nosu.

„Jak to?“, nechápavě vyplázl jazyk a olízl si to místo, jestli na něm něco není.

„Protože moc přemýšlíme.“

„O čem? Co bude na večeři?“

„To taky, ty mlsoto.“

„A o čem ještě? Kam půjdeme na procházku?“

„Kam půjdeme na procházku, co je potřeba nakoupit, co je potřeba zabalit, co řeknu v práci, co řeknu doma, co řeknu přátelům, co řeknu sama sobě…“

„Sama sobě? Ty si povídáš sama se sebou? A o čem si povídáš?“

„Ptám se sama sebe, kam dál… jak dál…a proč vůbec.“

„A na co si přišla?“

„Zatím jenom na to, že jdu se svým psem na výlet.“

„Dobrý nápad“, zavře oči. „A když se tolik ptáš, kdo ti to odpovídá?“

„Naslouchám tichu.“

„Tichu? Ticho přeci nevypráví.“

„Ty v tichu taky nasloucháš, jestli nezaslechneš klapnutí dveří, šustění pytlíčku s piškoty, mňouknutí kočky…“

„A ty čekáš až zaslechneš co?“

„Hlas uvnitř sebe, který mi řekne, co dělat.“

„Ty máš v sobě někoho dalšího, kdo mluví? Hustý! A co říká?“

„Teď? Teď je ticho.“

„A kdy promluví? Já ho chci taky slyšet. Nikdy si mi o něm nevyprávěla.“

„Promluví, až budu připravena slyšet.“

Hongi nakrčil obočí a já jsem viděla, že mu to chroustá v hlavě a tak jsem pokračovala.

„Pejsci a ostatní zvířata mají v sobě taky hlas. Říká se mu instinkt.“

„Instinkt? Kdo to je a co mi říká? Ve mně nikdo nemluví,“ Koukl si na břicho. „Krom bříška, kde občas kručí“, hodil na mně zase psí oči.

Vyprskla jsem smíchy a zalovila v batohu pro piškot. Hongi mi podal packu a piškot byl jeho.

„Instinkt je pocit, který tě donutí okamžitě reagovat na věci kolem tebe. Například ti podávám piškot a tobě už tečou sliny. To je instinkt. Nebo když si měl na výletě v létě žízeň, odběhl si mi do lesa a našel potůček, aby si se napil. Instinkt ti řekl, kde máš tú vodu najít. Nebo když tě napadl jiný pes, ale ty si se rval, jako starý mazák, i když to bylo poprvé v životě. Instinkt ti říkal, že musíš bojovat.“

„Jo, to si pamatuji. Stejně si mi musela pomoct.“ sklopil uši.

„To je v pořádku, jsem za tebe zodpovědná. Navíc byl třikrát větší než ty. Slabším je potřeba pomáhat.“

„Držel mně ve vzduchu za krkem, smýkal se mnou ze strany na stranu a já jsem se nedokázal už ani bránit“, začal se chvět při té vzpomínce. Přitiskla jsem ho k sobě a chlácholivě mu řekla.

„Nemusíš vždy vyhrávat sám. Obzvlášť, když jsou síly nevyrovnané. Nechat si pomoct není ostuda. Důležité je, poučit se a mít se na pozoru. Správně vyhodnotit situaci, přečíst nepřítele, odhadnout svoje síly a to, zda bojovat, nebo utéct. Ani utéct by v tomto případě nebyla ostuda, ale napadení bylo moc rychlé. Vůbec jsme o tom psovi za našimi zády nevěděli. Tam moje instinkty zatím nesahají. Tvoje ano, ale ty si zrovna celý zaujatý k čemusi čmuchal u plotu. Nedával si pozor a instinkt s tebou nemluvil.“

„Hm, asi byla u plotu nějaká zajímavá pesemeska“, ušklíbl se provinile. „Ale pak si mu to natřela, jak si ho chytila za krkem, trhla ním a zařvala. Pustil mně, ohnal se po tobě a ty si mně stáhla za sebe a postavila se mezi nás a zařvala znovu. Strachy pak odběhl.“

„Vidíš, to byl zase můj instinkt, co mně vedl, abych tě bránila a chytla ho za kožich stejně jako on tebe.“

„Ale on tě stejně kousl“, omluvně si lehl na moje pravé lýtko, kde jsem měla čtyři jizvy od špičáků obrovského ovčáka.

„Rány z boje, bratře v zbroji. Jsem na ně hrdá“, podrbala jsem ho za ušima. „Ale radši se jim příště vyhneme, jo?“

„To by bylo zbabělé! Příště mu natrhneme kožich my.“

„ No to ne! Vyhnout se boji, nemusí být vůbec zbabělé. Záleží o co jde. Není potřeba si měřit s každým provokatérem síly. Ne nadarmo se říká, že moudřejší ustoupí. Chytří vědí, kdy bojovat a kdy šetřit síly. Když na nás blafe za plotem, víme, že není hrozbou a kolem něj v klidu bez povšimnutí procházíme. Víme o něm, ale neprovokujeme. Že ne, Hongi?“

„Tak občas se naježím a výhružně na něj čumím, ale ty mne vždy okřikneš, ať nemachruju.“

„Přesně tak. Je to zbytečné. Jsme v bezpečí před plotem a o nic nám nejde. On nám dává najevo, ať se nepřibližujeme. A taky to neděláme,“ koukla jsem na Hongiho se zdviženým obočím, abych dodala váhu slovům.

„Ale když nás zezadu napadl mimo svoje území, aniž bychom o něm věděli, museli jsme bojovat.“ hned se Hongi obhajoval.

„Ano, museli. Tobě šlo o život a mně šlo o tebe. Nebylo zbytí. Jsem ráda, že mne můj instinkt bleskurychle vedl. Než se rozum vzpamatoval a řekl, že to bylo příliš riskantní, bylo po bitvě.“

„Hmmm,“ zamyslel se. „Takže k tobě mluví v tichu tento pan Instinkt?“

„Ne, ten nemluví. Ten koná. Ten, kdo mluví v tichu, se jmenuje jinak.“

„Jak? Jak se jmenuje?“, netrpělivě se posadil a zíral na mně.

„Duše. Můj vnitřní hlas, je moje duše.“

„A já mám taky duši?“ Hongi na mne otočil hlavu a já jsem se mu zadívala do očí. Měsíční světlo jim dávalo tajemný odlesk. Měla jsem pocit, jakoby se skrz jeho oči na mně koukal ještě někdo jiný. Někdo, kdo se schovává v jiskře očí všech bytostí. Někdo, kdo mně sleduje, jak si vedu. Někdo, kdo mně hlídá. Někdo, kdo mně miluje. Sklonila jsem hlavu k Hongiho a čela se nám dotkli. Cítila jsem jeho teplou hebkou srst. Olízl mi nos a já jsem se zašklebila.

„Máš. Všichni a všechno má duši.“

„I ten pes, co nás napadl?“

„I ten pes ji má. Musíme se ke všem chovat tak, aby jejich duši nebylo ublíženo.“

„Ale my jsem se museli prát!“, postavil se na všechny čtyři a vztyčil ocas varovně jako anténu.

„Ano museli, ale to neznamená, že se mu budeme mstít, když ho zase potkáme. Prostě se mu vyhneme a neublížíme mu.“

Hongi si zase lehl a povzdech.

„Dnes je dobojované. Jdeme spát. Zítra nás čeká dlouhá a náročná cesta.“

Hongi zívl a já jsem to po něm zopakovala. Zapnula jsem zip stanu a zalezla si do spacáku. Hongi se zachumlal do svojí deky u mých nohou.

„Dobrou noc Hongi, modrý pse s duší.“

„Dobrou noc Zuzko, děvče s příběhy.“

Kdybyste si příběh Modrého psa Hongiho chtěli radši poslechnout, než ho číst, vyprávím ho pro vás na YouTube.